Já v úděl dostal pole kus:
„Jdi, pracuj, síly svoje zkus!“
tak Sudičky mi řekly.
Já s chutí se do práce dal
vzdor vichru, jenž mé líce rval,
až s krví slze tekly.
Byl kamení pln, ten můj lán,
a mnohý na něm převrh‘ plán
a slabá paže klesla,
když vseté zrní spálil mráz,
či stonky řídké bouře v ráz
i s prstí v dál roznesla.
Já začal znova práci svou
a mrvil půdu písčitou
pro hojnou sklizeň příští
a než mi uzrál první klas,
na skráni černý prokvet vlas
v parnu i ledné tříšti.
A co jsem sklidil, rozdám rád,
byť místo žita častokrát
bodláčí vzrostlo trochu.
Až mého žití praskne nit,
spát klidně chci, když řekne lid:
„Tys‘ nezahálel, hochu!“