Na poušti pramen živný prýští
a cestu k němu vichr tříští.
V závějích písku kosti bílé
zříš z karavany zabloudilé.
Nad mořem tím, jež bez pobřeží,
spadává slunce a se šeří.
A nežli červánek tu shoří,
zas karavany z mlh se nořil.
Soumaři i lid zvolna kráčí,
staví hned se, hned směr zatáčí.
Pekelný žár všem těla suší,
otázka strašná všem zní v duši,
bolest všem sedí v tváři bledé:
zda cesta k prameni jen vede.