Hlad zástupům dělníků útroby rval,
mráz, vichr je bičoval dravý;
svou bídu šli ukázat, měšťák se smál:
„Na konec to vojáci spraví!“
To spatřit chce parvenu krev bratrů svých,
sten jejich jej divoce baví,
má šampaňské, ústřice, přecpaný břich. –
Na konec to vojáci spraví!
Sám nedávno pro volnost v okovy jat,
dnes z vysoka pne již chvost paví:
Nechť lidskost, svobodu spere si kat.
Na konec to vojáci spraví!
Má svědomí zatvrdlé jak žuly kus – –
což dětí pláč mu usedavý!
Teď lokajský k „chátře“ jím lomcuje hnus:
„Na konec to vojáci spraví!“