Na polích plno je kamení –
kamení a tvrdé hrudy,
pro černý chléb se pot pramení
a člověk je věčně chudý.
Odvál mne ostrý vír v širý svět,
a přivál za dvacet roků,
na skráni vypučel bílý květ
a oheň vyhasl v oku.
Byl podzim. Domov můj opuštěn,
v ráz teplo ze srdce mizí.
Já zdál se být jako v poli peň,
tak osamělý a cizí...