Když člověk hrubý
v barbarství noci
tápal a klesal již,
vida se řítit blíž
zlých šelem zuby.
Ty‘s šla k pomoci
jak světlá víla,
skaliskem, strání
vedla’s, chránila
jej bez ustání.
Nad jeho krokem,
nad jeho dechem
bděla jsi v starosti
mateřským okem;
a potom spěchem
jsi jinam spěla,
kde lidu v žalosti
se duše chvěla.
Lid vzýval boha,
vzýval i modly,
když ostny děsu
až v krev jej bodly.
Však zpíval v plesu,
kam rychlá Tvoje
přes bahna zdroje
vkročila noha.
A tak po staletí
jsi jeho matkou,
jemu jak dítěti
dáš mannu sladkou.
Bez Tvojí ruky
zpustla by země,
dozněly zvuky,
zhynulo sémě.
Všechno co pučí,
všechno co jásá,
Tebou se učí,
Tvou píli hlásá.
Vyrábíš nádheru,
hostiny strojíš
a jako žebračka
v koutečku stojíš.
My na skráň bílou
věnec Ti vijem
a na tvář milou
polibky sijem
a tiskneme Ti
ty ruce tvrdé,
ve Tvém objetí
jsme děti hrdé.
A nehleď více
před sebe plaše,
nás na tisíce
ku Tvojí ochraně
chápe se již zbraně,
Matičko naše!