Kde se Labe tmavé s rudou Ohří žení,
pěkné město z výšin dává pozdravení.
Kostelů tam hojně s okrasami věží –
na sta živí mnichů, jeptišek a kněží.
Jedna vysoká věž kalicha má tvary,
z bělohorských časů památník to starý.
Bývalo tu hlučno... Ale teď vše v klidu,
v středu města přepych, v předměstí zříš bídu.
Služebníci státu, služebníci boží
večer svůj zde tráví a zde kosti složí.
Na radnici prapor všeněmecký vlaje –
v krámech však čekají na Čecháčky z kraje.
Dole v zbytcích hradeb pevný dům jak skála,
u vrat černožlutých bdělá stráž je stálá.
Nesídlí v něm biskup, generál ni kníže –
komnaty jak klece – v okénkách jsou mříže...
V jedné z nich mne z jara před dávnými lety
držel dvojhlavý rak pevnými klepety.
Pevně sice držel, musil pustit přece:
klepeta si zlámal o mé tvrdé plece.
Za městem je alej a ve městě sady –
tam jsem v letních nocích bloudíval, hoch mladý.
Tam jsem snil o štěstí, dívčí tiskl ruku,
tam jsem procit... v srdci první strašnou muku...
Kde se Labe tmavé s rudou Ohří žení,
dnes vše stejno. V srdci mém co bylo, není!