Za sedmi horami žil starý král, ve srdci svém nosil veliký žal,
z vůle Hospodina že nedostal syna, jemuž by dědictvím říši svou dal.
Jen dcera spanilá jak růže květ, trochu mu sladila hořkou číš běd.
Však kahan života sotvaže blikotá – a král se chystal již na onen svět.
Než ale dobrý král na věky shas‘, k národu pozvedl otcovský hlas:
o ruku dcery své zápasit juny zve, věnem i říš bude ve stejný čas.
Když Honza uslyšel královskou zvěst, pomyslil: Králem být jest jiná čest,
než dříti se s volky, brambory jíst, vdolky a na svém bydle mít mozolnou pěst.
Volečky u žlabu hned nechal stát, rychle se přistrojil v sváteční šat,
vydal se na cestu pro říš a nevěstu na starý sídelní královský hrad.
Tam již byl junáků shromážděn pluk, veselý z oken jej uvítal hluk,
neb hrdlo nevzal král, tomu kdo nevyhrál – každý pryč mohl jít zdravý jak buk.
Král vstoupil s dcerou v sál, jdou k junům blíž – a pohnut promluvil: „Dcero má, slyš!
Otcovský utiš bol, dle srdce muže zvol, ať hlavu dostane má drahá říš!“
Princezna spanilá pozvedla zrak – líce jí hořely jak vlčí mák,
přelétla junů řad, jeden jí k srdci pad‘: na Honzu kynula... „Nuž staň se tak!“
Ještě té noci byl svatební kvas, jedlo se, pilo se až v ranní čas,
korunu na hlavě – tonul Honza v slávě, že každý, kdo ho znal, nade vším žas‘.
Pak šťastně panoval bez počtu let, stloustnul a zlenošil – synů měl pět,
rozmnožil vojáky, dal razit zlaťáky a byl též ochrancem uměn a věd...
Ač pod svou korunou prázdnou leb měl, ničeho o chybě té nevěděl,
neb ku své pohově pořídil si nově rady a ministry mudrckých čel.
Když skonal Honza král, oplakán byl, v synech svých ale dál národu žil,
vládcové byli z nich, po otci měli břich, ministry každý měl – sám jed‘ a pil.
Cookies on Poetry Cove