Dnes v parku kojná seděla,
když slunce jarní plálo,
u prsu dítě buclaté
jí chtivě mléko ssálo.
A kojná k zemi hleděla,
vždy níže hlavu kladla,
až v písek horký pojednou
jí slza s tváře spadla.
Snad na své dítě myslila,
jež choré bez ní hyne,
co zatím ona v náručí
měšťáka dítě vine?
Snad ví, až vzroste dítě to,
jež mléko teď z ní pije,
že i jejímu dítěti
dá chomout kolem šíje?
Snad ještě jíné starosti
tu chudou matku kruší –
mně na dvé dětí těch osud
myšlenka šlehla duší.