Po letech ztracených v cizině
spatřil jsem svou rodnou chatu;
pučící země se chystala
zahalit do černých šatů.
A prací klopotnou znavena
usíná vesnička tiše,
z kapličky stříbrný zvonku hlas
svolává v nadzemské říše.
O božské odplatě vypráví
za trudy tohoto světa –
ve mně však probouzí vzpomínku
na dětství smutného léta.
Již tehdy, když zvon zval k modlitbě
a kde kdo křižoval čelo,
já hloubal, samotář, že mnohé
není jak býti by mělo.
A dnes pln skepse v nadzemský ráj,
jda z tvrdé života školy,
při hlase starého přítele
v očích se tmí, srdce bolí.