Na cestu dálnou dobrý muž
kdys musil odejíti,
bol řezal jej jak ostrý nůž,
že nemoh‘ ženu vzíti,
neb útlá byla, ubohá –
i prosil každý den boha,
by ráčil nad ní bdíti.
Po muži toužíc, chodila
k posile do kostela,
tam nábožně se modlila
a skromné přání měla:
By bůh s ní sejmul těžký kříž
a muž se vrátil šťastně již –
chudinka osiřelá!
Kdo prosí, bývá vyslyšen,
řádně když ruce spíná,
po bouři bývá jasný den,
kdy chutná sklenka vína –
čís‘ ruka jednou pod střechu
jí poslala na útěchu
mladého kapucína.
A byl to řádný řemeslník,
rozuměl práci věru
a zasloužil si mnohý dík,
vždyť pracoval i v šeru. –
Slov příval, jeho očí lesk
vypudil z ženy brzy stesk
za duchovních večerů.
Tak prchal rychle mnohý čas
ve zbožném rozjímání –
z cest muž se vracel z jara zas
a nepsal předem psaní;
v soumraku spěchal s radostí
dát odměnu za starosti
své zbožné, věrné paní.
I zarachotil v zámku klíč,
muž vstoupil v známé dvéře,
vletěl tiše jako míč
kde manželka spí v šeře; –
avšak ustrnul a stál jako sloup,
když pod peřinu sáhl hloub
a zařval hlasem zvěře...
A vytáhl zpod peřiny
hned silou přeukrutnou
pátera v záři neviny
(neb nebyl oděn kutnou),
pak slyšet bylo buch, buch, buch!
to páterovi platil dluh
a vyhnal ženu smutnou.