Jaká se kolem nás mihotá
čeládka v podivné směsi!
Divokým pokřikem válečným
otřásá horami, lesy.
Na žerdi ve kvítí,
v nádheře skvělé,
bůh její se třpytí:
hle, zlaté tele!
Zdvižené sekery nad hlavou,
útočí do našich boků –
stokrát si při tom leb rozbila,
přec jde zas marně k útoku.
Nám tvrze z ocele
vzájemnost staví,
čeládky vesele
vztek budí dravý.
Jak směšně ve zmatku pobíhá
a cení žlutavé zuby!
Výpadem proti ní vyrazme:
může-li, ať nás jen zhubí.
Jest každý vojín z nás
a bída zbraní;
ta své rodiče v ráz
smrtelně zraní.
Do výše s praporem červeným,
ať nám na pochodu vlaje!
Ať píseň vítězná vichřicí
se nese v nepřátel kraje.
V boji jsme zrozeni,
v boji my rostem!
K našemu spasení
boj bude mostem.
Vidíte, jak s cesty zbaběle
před námi prchají polem?
Vidíte, jak modlu mamonu
chrání a skrývají s bolem?
Tož prapor do výše
a v útok rázem.
Ať jejich fetiše
svalíme na zem!