Rodí se něco ve zmatku doby,
do temna věků již letí svit,
hle! vánek vlahý chví v dusné koby,
slunce krov líbá, v němž dříme lid.
Parobek dlouhých budí se věků
a v probuzení svírá svou pěsť,
a chápe, jakých za pot má vděků –
a poznává, že člověkem jest.
„Chléb chcem a volnost!“ hřmí pevným hlasem.
A v jedno splývá všech řečí zvuk.
„My vládnout chcem nad své práce klasem –
z mozolů našich vám roste tuk!“
Již lidu starý svět odpovídá –
obrací k němu jícny svých děl.
Lid necouvá. Ví, kdo děla hlídá.
Co ztratit lze? Té bídy úděl?
Jaro se rodí ve vřavě doby,
do temna věků již září svit,
a vánek Máje chví v dusné koby –
slunko uvítá svobodný lid.