Okřála příroda
ze zimních tísní,
za hymnus o lásce
zní z ptačích písní,
pod teplým paprskem
květ bezu voní –
a člověk, tvorstva král,
slze běd roní.
Ve spárech Molocha
jest věky celé,
chmury vždy sídlily
na jeho čele:
co mu je do všeho,
nač jsou mu květy?
Dávno mu umřely
radosti vzněty!
Člověk, pán přírody
a král všech tvorů,
uprostřed veselí
a ptačích sborů,
když i hmyz létaje
nad žitím plesá:
v okovech vleče se
a hladem klesá!