V letním večeru vlahém hudby tóny
nesly vroucně sadu se prostorami,
kdež v letní restauraci třídy ony,
jež práce neznají, hodovaly samy.
V tom k skonu práce píšťaly a zvony
zazněly v továrnách. A útrapami
lid zmučený kolem šel. Jeho stony
však neslyšeli páni ti a dámy.
A mě krev za zvuků té hudby vřelé
bouřila – v srdci naděje i muka
nad lidem tím, jenž v bídě úpí cele...
A myšlenkou nad jeho utrpením
tu ve pěsť sevřela se moje ruka
a opouštěl jsem hned to místo s chvěním.