Spi, moje dítě,
zavři již víčka,
dokud tvá máti
v loktech tě hýčká,
spi moje robě –
vždyť zřídka pouze
přivinout smím tě
na srdce dlouze!
Nedávno ještě
tátu jsi mělo,
nedávno ještě
zlíbal tvé čelo,
nedávno ještě
naň jsi se smálo
a s jeho vlasy
vesele hrálo.
Pod lesem šachta –
vždy těžce vzdychá,
však týden už je
smutná a tichá,
kolem ní trosky
zdí jsou rozváty,
dole v ní, dítě,
hrob tvého táty.
Spi, moje dítě,
zavři již víčka,
i tobě zblednou
růžová líčka,
až tě dochová
nešťastná máti,
ta samá šachta
i tebe schvátí.
Temno je venku
a mlha hustá –
komůrka naše
holá a pustá
nezradí, co je
v srdci mém bolu,
když opuštěni
dlíme tu spolu.
Ve chladném krbu
vichřice zpívá,
do oken věrná
bída se dívá,
mráz kolot krve
v žilách nám staví
a tělo sžírá
hlad dotěravý.
Spi, moje dítě,
spi blaze ještě,
než údy sevrou
železné kleště!
Kéž dřív v tvém nitru
by se hněv vznítil,
jenž by tvým druhům
z otroctví svítil!
Temno je venku,
smutno je v duši,
kdo bolest naši,
kdo ach! ji tuší?
Našeho štěstí
trosky rozváty:
sami, ó dítě,
budem bez táty!
Pod lesem šachta,
za lesem šachty –
nad nimi mraky
visí jak plachty,
a v šachtách na sta
mozolných rukou
kladivy bije
a chví se mukou.
Spi, moje dítě,
zavři již víčka,
dokud tvá matka
v loktech tě hýčká,
spi, moje robě,
vždyť zřídka pouze
přivinout smím tě
na prsa dlouze.