Tolik se nás hemží v černém mraveništi,
tolik slzí, potu, krve do něj prýští!
Tolik ran kladivem, až se ruka třásla,
tolikrát nám v hrůze matná lampa shasla!
Tolik šťávy již se vysušilo z těla,
tolik vrásek již se vrylo v bledá čela!
Tolik hlav se tupě k vpadlým prsům chýlí,
tolik ztratili jsme v cizí službě síly,
že nesmíme slyšet štkání děcka, matky,
když jsme na podzemní denně hnáni jatky.
Tolik je nás ve tmě u pat Rudohoří –
když sem jiskra vletí, shasne v bídy moři...