Již slunko sklání se za Radobylem1)
a labských vln šeptá v údolí hlas,
v obzoru Haznburk strmí svým týlem,
v pozadí Řip na lbi nemá ni vlas.
Spí hřbitov staletý v májovém šeru
a kříže skloněné splývají v les,
do taje májového podvečeru
kdes v dáli kvikne pták, zavyje pes.
Z pomníků nádherných písmo se třpytí,
pod nimi boháčů spočívá prach –
oh, dobře poznat lze, kde leží sytí
i kde je zakopán chudobný brach.
Po stezkách bez cíle nohy mé bloudí,
a oko těká jen z hrobu na hrob,
a maně se i vzdech z hrudi vyloudí:
co tlí tu zápasů, vášní a zlob!
Tak zvolna přicházím k hřbitova koutu
kde má svůj chudina poslední byt;
prostinké hroby tak spuštěné jsou tu,
zub času výborně do nich je vryt.
Tu u zdi zvětralé zaražen stanu,
až se mi tak náhle zatají dech:
rozprasklé tabulky ve zdi zřím hranu
nad rovem, jejž krášlí tráva a mech...
Pěvče! tys národu pěl krásné písně –
a národ ti sotva kus kůrky dal.
Byl jsi jak ten dělník, který své tísně
vyssát a odkopnut po straně lkal.
Národ ctí hrdiny s velkými ústy,
již státoprávních vrhají střel:
tak měl jsi pracovat, zemřel bys tlustý,
nad hrobem pomník by drahý se stkvěl.