Ondy lid pouť jakous hlučným rykem slavil,
když muž cizí náhle vstal a zvučně pravil:
„Díval jsem se na zem z ptačí perspektivy,
a tak jsem uhlídal nesmyslné divy.
Po zemi chodili zvířata i lidi –
všichni mezi sebou vzájemné se šidí.
Zvíře přímo šidí, člověk béře masku,
z kabátu tě svléká, v oči lže ti lásku.
Jeden prázdnou hlavu pod nebesy mívá,
druhý chvalozpěvy lživé o ní zpívá.
Třetí přecpán se na loži líně válí,
čtvrtý dře se a hlad útroby mu pálí.
Skorem všichni myslí, že tak musí býti,
že pro jedny bodlák a pro druhé kvítí.
Ó, vy šelmy, plémě oslovské i dračí,
lék pro vás jen vězí v dobrém karabáči!
Jedněm dal by pružnost, druhým vztýčil hlavy
a tak řád by nastal rozumný a zdravý!“
To řka, muž ten zmizel jako přišel. –
Dav za chvíli křepčil, jak by jej neslyšel...