Kdys po císařské silnici
jsme šli přes mnohou vesnici.
Neděle byla, klidu den.
Z komínů všech dým stoupal ven.
Tu i tam hrály muziky,
zvonily dětské výkřiky.
I bída časem zahýří...
Na šichtu spěli havíři.
Žen bledých s nimi pohled šel,
o předtuchách zlých vyprávěl.
Na polích, v půdě rozryté
se tiskly párky ukryté.
A vlaky s uhlím supěly. –
Kdes v jihu lesy šuměly.
Ze šachet, z hutí všechen lid
se stromem zdál z těch lesů být,
jenž v cizou půdu přesazen
usýchá, aniž vydal sten.