V temné noci zachmuřené
dusným vzduchem již se žene
jako šelma rozvzteklená
zpívající vichřice,
v zahradách stromoví sténá
jejími šlehy – a strachem,
bičovány smetím, prachem,
chvějí se okenice.
Náhle lomenice blesků,
hromu ohlušného třesku,
na okamžik, jak se zdálo
vichřice ulekla se,
neboť zmírnila se málo –
pak se víc však s blesky prala,
s nimi ječíc tancovala
v divokém deště kvase.
V zastrčeném koutě města,
budovy – kamž truchlá cesta
obětí šla nedostatku –
zdvihaly se obrysy;
o pevné zdi její v zmatku
nazpět se živly srážely.
A v ní mřižované cely
hostily vězňů rysy.
Za jedním okénkem seděl
jinoch tam a mračně hleděl
černým v bledé tváři okem
na to živlů řádění –
nevyrušen stráže krokem –
a šeptal: Ó, blesku divý,
buď aspoň ty spravedlivý
a rozdrť mé vězení!
Pro sebe to nepřeji snad,
vždyť, ó Volnosti, nadšen, rád,
pro tebe, ty milko moje,
nesu tyto okovy –
mne neoblomí ty boje;
bolno však, že já věk jarý
trávím zde, když otec starý
s vetchou matkou hladoví...