Kdes v jedné zemi daleké
(v níž slunce vstává pozdě),
se zdvihá velký bílý dům
v hlubokém lesním hvozdě.
Na dva je díly rozdělen –
ba, zdá se býti klecí.
Však mimo tváří člověčích
tam jiných není věcí.
Díl horní vždy se tancem chví,
smích umlká v něm stěží,
na dolním ticho hřbitova
a tíha smutku leží.
Je blázinec to světový,
v němž lidstvo věky šílí:
tam jedni stále hodují
a druzí tiše kvílí.