Do minulosti bezedné propasti
řítí se opět jedno století –
a za ním brzy řetězy zachrastí,
jež draly četné jeho oběti.
Neb paria, šlapaný zpupně v prachu –
ač ve hmotné porobě živoří,
ozbrojen světlem vědy, nezná strachu,
paty nelíže, jí se nekoří.
On sic v tom věku „osvěty, svobody“ –
jichž přispěl jinému vybojovat –
ze svých mozolů hlučné strojil hody,
a sám neměl ani kam hlavu dát.
Přec však, zbaven všech práv i vůle svojí,
ještě se nezatemnil jeho duch:
on dobře chápe, až se jednou spojí
ty útisky, jaký to bude ruch.
Zapsal si je proto v dlouhý list žalu
k přečtení, až přikvapí onen čas,
kdy ve splnění svého idealu
„K účtování!“ vzkřikne v svět jeho hlas.