Na kopečku stála růže,
Pod ní kvítí vnadného;
Vše tu růži milovalo,
Jenom ona žádného.
Nejvroucněji mezi kvítky,
Co jich měl ten kopeček,
Miloval však růži krásnou
Fialový zvoneček.
Pak-li větřík chladný
Tílko růže klonil,
Hned ten zvonek vnadný
Úpěnlivě zvonil;
Zvonil, jak by nebe
Pohnout chtěl svým hlasem,
By se smilovalo
Příjemnějším časem.
Pak-li růže hlavičku
Slunce příliš hřálo,
Hned se zase zdálo,
Že zvoneček zvonil,
By milostnou rosičku
Měsíc s nebe ronil.
Zvěděl-li však svými zraky,
Že blesk bouře k růži hnal,
Zvonil zvonek, aby mraky
Zvoněním svým rozehnal.
A ta krásná růže
Na květoucím kopečku –
Ona se jen smála
Upřímnému zvonečku.
Tu zvoneček umlk’.
Přišel ale čas,
Kde to věrné kvítko
Zazvonilo zas;
Zazvonilo naposledy
Žalostivě nad miláčkem,
Že tu z vroucí, věrné lásky
Zvonit musí – umíráčkem!