Když jsem ondy na okýnku
Dívky mé zhled’ rozmarinku,
Chtěl jsem se již s plesem ptát:
Má-li k naší svatbě zvát?
Napadl mi mládeneček,
Že, když v rakvi leží,
Povždy v ruce růženeček
S rozmarinou střeží.
Jedno kvítí k svatbě, k hrobu? –
Dívčino, ach dělme se!
Ruka tvá je v blahou dobu,
Má pak v rakvi ponese.