Když listí žloutlo, černaly se líchy,
já, poutník znavený, kdys odhodlaně
do chrámu spěl před obraz Matky Páně
na Svatou Horu oplakat své hříchy.
A také kouzlo, taký půvab tichý
mou duši jal, že sepjaly se dlaně,
že cítil jsem, jak slzy kanou na ně, – –
já mnil, že na vždy zkrocen osten pýchy.
Leč dnes – ó žel! – kam prchla moje síla?
Zřím sebe sám se starou cestou bráti, –
jen stesk a žal a vzpomínka mi zbyla!
Zrak opět zvedám k tobě, moje Máti,
jak tonoucí, jejž nesou vlny dravé, –
ó slyš mé lkání: Ave! Ave! Ave!