Kde první písně v nadšení jsem zpíval
pod srázem skal na břehu Vltavy,
za temných nocí v okno mé se díval
svit lampy věčné vážný, kmitavý.
Ať slunce plálo, ať se obzor stmíval,
ať duněl hrom a bouře do vřavy,
ať větry vály, hučel deště příval, –
vždy jasně plál svit lampy žlutavý.
A duše má se zbožným citem chvěla,
když hasly blesky, ztichl bouře běh, –
řeč tajemnou já slýchal od kostela:
V tom naše síla! Ať se trůny řítí,
řád ať se bortí ve svých základech, –
vždy světlo víry od oltářů svítí!