V poušti.

Kraj smutný byl. – Poušť slunce žárem zprahlá pod klenbou nebes v širou dál se táhla jak mořská hladina ve písku zdroji, jenž jednotvárnou, žlutou barvu svoji

kdes v nedozírnu s modrem nebes pojí. V tom kraji smutku, tesknoty a bídy, kde vlastní bídu vidí člověk s žalem, jen porůznu zřít bylo obrys palem

a v temné dáli vrchol pyramidy. – Poušť klidná jest a ticho teskné všude. Jen děsný Samum když svůj příchod věstí nad obzorem ve mračno oděn rudé,

vždy žhavá země pískem zašelestí a celá poušť se v mračna halí tmavá, svůj žlutý šat zas pískem zasypává a v tichý kraj, když s nocí den se snoubí,

řev krále dravců slyšet v pouště hloubi. V ten pustý kraj, kam nikdy nedolétá ruch života, šum davů, vřava světa, jak plachá zvěř a jako psanec kletý

muž jakýs prchl před dávnými lety, když Decius, svých rádců vášní štvaný, svůj krutý zákon vydal na křesťany. Dřív šťastný praefekt Deciovy říše, –

teď jako křesťan trpí za Ježíše. Co v světě měl, vše vzal mu osud vratký: caesara přízeň, hodnosti a statky i lásku ženy, dětí, otce, matky, – –

vše padlo v oběť katanova díla, – jen víra v Krista ze světa mu zbyla. Let dlouhou řadu žil zde osamělý. Pod tíhou stáří již se nohy chvěly,

čas vrásky vetkal na osmahlou líci, kde v klidu posvátném dvé očí plálo v ten smutný kraj, kde radosti tak málo; vlas řídký, dlouhý, k šíji splývající

ve bílé vousy pojí se a vplétá bez účesu a neholen již léta. I oděv zvetšel na rameni kmeta; šat nový v poušti urobil si z lýka,

jenž před úpalem chránil poustevníka, a chudé stromy, které v poušti stály, mu poskytly své dřevo na sandály. Ve stínu palem stála jeho chata.

Pod suchým listem její prosté střechy zde ducha hroužil v rozjímání svatá, své tužby, přání, modlitby a vzdechy slal k nebesům a štíhlé kolem palmy

když dlouhé stíny kladly za večera, kdy světla vzplála na obloze sterá, pěl písně duchovní a svaté žalmy. Pak v duchu svém, když ležel na svém loži

a přemítal, jak ztuhlé údy složí kdys při smrti zde ve klín pouště chudé, jak opuštěn tu v písku ležet bude, – vždy vzdechl klidně: „Děj se vůle Boží!“

Jen zeleniny byly jeho stravou; i stromů haluz skytla mu své plody, – však nouzi trpěl nedostatkem vody. Džbán z hlíny pouště urobil si pevný,

v němž vodu nosil sobě do poustevny. Vždy z rána koná cestu namahavou, ač slunce žár nad jeho plane hlavou, ač vetché tělo klesá trýzní žhavou,

ač noha v písku noří se a pálí, – se džbánem v ruce ke studánce v dáli. Kdys od pramene s vodou v ruce jedné jsa opřen o hůl po té cestě bědné

zpět k poustevně se vracel za poledne. Pod břemenem se nohy jemu chvějí a s tváře kane krůpěj za krůpějí. Tu náhle staví krok svůj namahavý

a rozhořčen sám k sobě takto praví: „Hle, jaký bloud jsem! Tolik dní a roků proč cestu vážím namahavých kroků v kraj daleký pro vodu ke prameni?

Jak marnou jest ta chůze moje denní! Svou chatu k studni postavím si blíže – a vody dosti mám pak bez obtíže! Ba věru, bloud jsem!“ – vzdechl sobě z nitra

a doložil pak: „Stavět počnu zítra své obydlí tam u pramene v blízku!“ V tom tiché kroky slyšet bylo v písku. Muž velebný, šat na rameni bílý,

krok za krokem jde stopou jeho tiše, nad knihu zlatou svoji hlavu chýlí, ve stránky její slova jakás píše, cos vábného mu v zraku jeho plane.

Stál v údivu kmet před ním valnou chvíli, zřel, něha rajská jak mu z tváře vane, pak otázal se: „Pověz, kdo jsi, pane?“ – „Jsem anděl tvůj a píšu v tyto stránky

tvůj každý krok, jejž konáš od studánky; neb každý z nich svou před Bohem má cenu a zapsán bude tobě za odměnu do knihy této nebeskou zde řečí.

Čím kroků víc, – tím radost bude větší!“ – Tak mluví zjev a mizí opět náhle. Sám poustevník tu v poušti siré, zprahlé se džbánem v ruce v udivení stojí –

a novou sílu cítí v duši svojí. Zas klidným okem hledí ve kraj pustý a v duši zkojen andělskými ústy, že z kroků svých kdys klidit bude jistě, –

svou poustevnu na starém nechal místě a jako dřív tou cestou namahavou, ať slunce žár nad jeho plane hlavou, ať vetché tělo klesá trýzní žhavou,

ať noha v písku noří se a pálí, – zas pouští chodil ke studánce v dáli. Kdy malátnost se v duši loudí skrytě, kdy radost hříšná vábí ve své sítě,

kdy zklamaná zří duše moje v žalu, jak všednost boří stavbu ideálů a břímě prací z lásky ke člověku kdy lhostejnost jen klidí místo vděku,

kdy mysl klesá, v duši trpkost vniká, – já v duchu svém zřím v poušti poustevníka, jak pod svým břemenem jde cestou tiše a každý krok jak za ním anděl píše,

a mysl kleslá tou se kojí řečí: „Čím práce víc, – tím radost bude větší!“