Kdys v zemi Franků za Filipa krále
– tak z dávných dob nám praví stará zvěst –
lid plnil chrám a v něm se tísnil stále,
když s výšin chóru v šeré kathedrále
sbor pěvců zapěl Bohu na počest.
Za zvuku varhan v místě lidu skrytém
když jejich píseň chrámem zazněla,
vždy srdce všech se chvělo zbožným citem,
všem zdálo se, že slyší nad blankytem
před trůnem Božím píseň anděla.
Když v postě kdysi o té lásce pěli,
jež lidstvu září z pěti svatých ran,
tu s úžasem a v podivení zřeli,
že k jejich písni pěvec neumělý
k nim přidružil se, – prostý venkovan.
Stál v jejich řadě, zbožně ruce spjaté,
cit hluboký mu plane na líci,
však jeho hlas tak ruší zvuky svaté,
že pěvců sbor se ve své písni mate, –
až náhle zniká v trapné směsici.
V zpěv zmatený se mění píseň tklivá, –
vše hledí k chóru v tiché nevoli,
sám král se zved’, na smělce rukou kývá, – –
leč venkovan dál svoji píseň zpívá,
zvuk chraplavý vždy více hlaholí...
V tom nevole se náhle v úžas mění, – –
hlas neznámý zní s výše nad davy:
„Co v duši skryto, – to Bůh jenom cení!
Před trůnem jeho došel vyslyšení
z těch mnohých pěvců – jen ten chraplavý!“
Zřím čtenáře, jak zklamán rukou mávne
nad těmi řádky s dějem podivným.
Nechť sám si hledá naučení mravné,
jak já je vyčet’ v knize starodávné,
když v mojí duši zvučel verš a rým!