Hřímavým potleskem se chvěly stěny,
když Perpetuu vedli do areny;
kol v davu pokřik jásotu zněl mnohý
před děsným zjevem divokého býka,
jenž Perpetuu béře na své rohy
a něžným tělem po areně smýká;
pak v divém letu k předu dál se žene
a v písku nechal – tělo obnažené.
Ač bez hnutí tu leží v popravišti
již blízka smrti, mrtva do pola,
ač hasne zrak, z ran četných krev se prýští, –
přec Perpetua v hoři nevolá.
Jen rukou zraněnou, z níž krev se řine vřelá,
v šat tělo v písku cudně obestřela...
Když tento děj jsem v knize četl kdysi,
já dojat byl a zamyslil se v duchu
a jiné postavy zřel nahé rysy,
jež davem bloudí moderního ruchu.
Ji naleznete v hluku společnosti,
svou nahotou v prach šlape city svaté,
i v umění má ctitelův teď dosti.
A po jméně té postavy se ptáte,
již vedle světice vám péro moje skytá?
Zní takto: „Frivolita!“