Stkvost kryli vzácný v města šumném reji Dorus a Thea druhdy v Caesareji, – svou Dorotheu, dívku mladých let. Zjev její vábný podiv budil všady, –
jak duše ctnost, tak řídké těla vnady, tvář spanilá, hled oka, něžný ret a k sobě poutal všecky ten úsměv na líci tak nevinný a dětský.
Ten pohled vábný, půvab něžné tváře se pojednou stal poutem pro vladaře, jenž na křesťany krutá pouta měl; a pohled ten, jenž utkvěl v jeho duši,
mu ve dne klid a v noci spánek ruší, – on vřelou touhou k dívce zahořel a známo bylo městu, že vladař Dorotheu zvolil za nevěstu.
Leč v odpověď když slyšel tato slova, v zášť změnila se láska vladařova a trpký úsměv kolem úst mu hrál: „Ku lásce tvé jest srdce moje chladné!
Jím, vladaři, již dávno jiný vládne, je celé k sobě na vždy upoutal; v něm láska plane čistá, – za svého ženicha jsem zvolila již Krista!“
Den celý vladař chmurně mračí čelo, pak promluvil, co v duši jeho vřelo: „Nuž měj si, panno, svého ženicha! Sám s ním tě spojím ve objetí sladkém, –
smrt v popravišti tobě bude sňatkem, ať srdce tvé víc po něm nevzdychá! Však potupy a hany bych pomstě průchod dal, – mám zákon na křesťany!“
S úsměvem na tváři, ne v žalu, pláči, Dorotka v poutech k soudní síni kráčí, kde vladařem sbor soudců svolán byl. Jí svatý zápal v hloubi oka plane,
když nástroje zří k mukám uchystané, kdy s přísnou tváří soudce Theofil k ní mluví těmi slovy: „Proč, panno, zdráháš se být chotí vladařovi?
Když bohatství, čest, rozkoš tobě kyne, proč v dětském vzdoru štěstí hledáš jiné, proč za mrtvým zrak tvůj se ohlíží? Co vábí tě v tom náboženství novém,
jež původ má pod tesařovým krovem, a jehož tvůrce visel na kříži? Rci, panno, jakou cenu tvůj Ukřižovaný ti chystá za odměnu?“
Dí Dorothea: „V ráje luzném kraji, kde růže kvetou, sladké plody zrají, kde vábí luhy věčnou zelení, – tam duše čisté věčná láska čeká,
zdroj rozkoše, cíl touhy pro člověka, jíž vášeň nekalí, čas nemění, tam Kristus, ženich sladký, co v světě ztratily, jim stokrát vrací zpátky.“
A s ochotou se k smrti panna chystá, když soudce dí: „Nuž měj si svého Krista! Meč provodí tě ráje do zahrad!“ Když svatou pannu vedou na popravu,
k ní Theofil svou ještě chýlí hlavu: „Ty růže rajské viděl bych tak rád!“ A v smíchu volá za ní: „Ta z ráje jablka mi pošli k ochutnání!“
Za městem v poli klečí panna svatá, dlaň klade v dlaň a hlavu pod meč kata... V tom tichne šum, dav žasem umlká – – – Hle, pacholátko k Dorotce se sklání
a v něžném klíně dětskou drží dlaní tři růže bílé a tři jablka a s usměvavou lící svým zrakem andělským zří k svaté mučednici.
Ta k pacholátku slova její byla: „Jdi do města a hledej Theofila!“ I mizí v davu nebeský ten zjev. Ťal mečem kat ve vzmachu prudkým rázem, –
jen tichý vzdech – a hlava klesá na zem; ve bílý sníh se řine rudá krev a stydne líce bledá... A v městě pachole již Theofila hledá.
Již soudci v klín, – ač venku zima všade, – tři jablka, tři bílé růže klade a v řeči té svou zvedá k němu líc: „Dle tvého přání, Dorotčiny rady
ti plody nesu rajské ze zahrady, kde panna svatá kyne tobě vstříc.“ A z Theofila zraků zjev krajů nadhvězdných již mizí ve oblaku.
Zří soudce plody krásy nevídané, zří růží květ, z nichž rajská vůně vane milosti kouzlem jemu do duše... Vstal Theofil, dí vladařovi směle:
„I já teď věřím v Krista Spasitele, jenž mluví ke mně v rajské předtuše!“ Než den se s nocí pojí, sám jako mučedník již ztrácí hlavu svoji.
Cookies on Poetry Cove