Ten malý kvítek vždy mé srdce jímá,
jenž v kráse prosté kvete na lukách,
jejž z jara první, sotva prchla zima,
jsme v kytku vili v dětství svého hrách, –
duch můj vždy s touhou letí zpět v ty časy,
kdy zdobil dětskou skráň květ bílý sedmikrásy.
Když jarní větry šumí nad krajinou
a na lukách se bělá ještě sníh,
když letním žárem květy v poli hynou,
vždy sedmikrásy kvetou na stráních, –
tak duše ctnost kéž stkví se v květu stálém
ve chladu života i vášně pod úpalem!
Ač na odiv ve vzácných květů spleti
jich ruka dívčí nevtká ve svůj vlas,
přec mluvou lidu, ústy malých dětí
vždy slouti budou jménem „sedmikrás“, –
tak ctnosti krása vždy nechť žije v skrytu,
jak skromně rostoucí ten kvítek na pažitu!
Ať noha lidská stokrát po něm kráčí,
on člověku zas ve květ vypučí, –
kéž duše má i v žalosti a pláči
se za zlo dobrem splácet naučí,
jak na lukách květ sedmikrásy prosté,
jež stokrát zkosena vždy v nový květ zas roste!
Byť na hřbitově nikým nezaseta,
přec vykvétá nad rovů trávníkem, –
tak krása ctnosti, skrytá v reji světa,
přec trvalým vždy bude pomníkem,
až ztichne dech a tělo v hrob se schýlí,
pak nad ním rozkvete květ upomínky bílý!