Sedmihlásek.

Byl sedmihlásek malý pták, měl žluté peří, černý zrak a zpěv tak milý, tklivý tak! Tam za tím naším hřbitovem,

kde mrtvé chladná kryje zem, vždy zpíval na kři bezovém. Kdo za zdí na hrob často klek’ a v modlitbě svůj hledal lék, –

byl Jeník, malý sirotek. I slýchal rád tu píseň znít, když na hrob šel se pomodlit, – měl tklivou duši, jemný cit.

Tou cestou kolem do polí, kde píseň ptáčka hlaholí, šel jednou Jeník ze školy. Tu krahuj dravý přiletí

a ptáčka lapí na sněti a prchá s živou obětí. Měl Jeník sílu, bystrý zrak, i mrštil kámen do oblak –

a mrtev sletěl krahuj pták. Než dravce, ptáčka chopil dřív, bylť raněn v křídle, sotva živ, a chvěl se strachem, – jaký div!

A sedmihlásek raněný již v kleci visí u stěny, – bylť dravcem letu zbavený. Leč sotva minul letní čas,

než přišla zima, přišel mráz, ve křídle rána srostla zas. A ptáček v teplé světnici kouzelných tonů směsicí

všem podiv budí na líci. Když ještě venku padal sníh, a ptáky hostil teplý jih, zněl v jeho písni žal i smích.

Však nezní víc zpěv Jeníka! Ve prsou bolesť veliká mu ústa k písni zamyká. Mělť Jeník nemoc, – byla zlá!

I schřadla líce bujará a Jeník – umřel do jara... Když smrti blízek, sláb a bled ku kleci chýlil matný hled,

pěl ptáček v ní už naposled. Den třetí – byla neděle – když přišli k pohřbu přátelé, ven ptáček letí vesele.

Spí Jeník svatém na poli a nad ním v bezu vrcholi zas píseň ptáčka hlaholí. A sedmihlásek z jara sem

vždy přilétá rok za rokem, kde Jeník v hrobě hlubokém. A sotva slunce z rána zří, hned zpívá, až se sešeří,

tam u hřbitova na keři.