Kraj tonul celý sněhu ve úběli.
V les, pole, louky, cesty zaváté
ze hlubin chrámu písně lidu zněly,
v dech mrazivý zpěv nadšený a vřelý
se vzduchem chvěl i v duši dojaté.
Ó rorate! ó rorate!
Z těch zašlých dob, kdy předkové vás pěli,
co vzpomínek vy v sobě chováte!
Od našich dnův ač století vás dělí,
přec věk náš chladný, víře odumřelý
z vás kouzlo citů váží bohaté, –
ó rorate! ó rorate!
Z vás k Bohu kvílí, jásá, doufá, prosí
věk Arnoštův i zlatá doba Karla.
Teď jiný lid, – však píseň nesestárla!
Kéž opět svlaží jako krůpěj rosy
ty duše sprahlé našich synů, dcer!
Rorate coeli nobis desuper!