Ve stínu rozvalin, kde rdí se květy v mechu,
kde roste petrklíč, proud Vltavy kde šumí,
pod květem akátův a v hlohu libém dechu
já hroužil duši svou tak často v sny a dumy.
Kdys bouře válečná se přivalila v spěchu
v ty kraje odlehlé, nad povltavské chlumy,
kdy v pomstě svoji zbraň Čech tasil proti Čechu –
a kostel s klášterem tu pochovala v rumy.
Pod kříže znamením – jak mrtvý ve svém rově –
již páté století se rozpadává zvolna
jak trpká výčitka ten klášter na Ostrově.
A jarní větrové když zavanou tu v hloží,
vždy z něho zakvílí ta ironie bolná:
Pro Zákon horlili zde „bojovníci Boží“!