Nad prací skloněna den celý doma
vždy sama tráví trudné svoje žití;
jen šicí stroj lze slyšet kolem zníti
a tichý zpěv, když zachvěje jí rtoma.
Když v sluch mi zní ta píseň povědomá,
když denně zřím ji na mši kolem jíti, –
cos jako soucit duše moje cítí
s tou ubohou, – jeť ohyzdná a chromá...
A přec, když světla vzplanou na oltáři
a v úctě dav se vrhá na kolena,
vždy zvláštní kouzlo plane v její tváři.
A vznešenou pak zdá se mi ta žena,
ač oděna jen v prosté, chudé šaty,
kdy zřím, jak zpívá: „Svatý, svatý, svatý!“