U Breitenfeldu pušky dozněly i děsná mluva děl a ztichla boje vřava. Kraj krví zbrocen, dýmem setmělý, – jím vojsko císařské se v divý útěk dává.
V ryk vítězný zní vůkol vzdech a ston, leč hlasů bolestných kdo dbal by na bojišti? Vpřed kyrysníkům velí Torstenson, – nad těly raněných již palaše se blyští.
Voj císařský strach v útěk pobádá, po lipských planinách se v zmatku žene k předu, – jeť na útěku celá armáda před jízdy palašem a halapartnou Švédů.
Pluk Veblův z pola na bojišti zbyl, zpět prchá jeho díl, až v trysku šavle zvoní; leč jaký zjev to k nim se přidružil? Kněz v jejich zástupu na bílém jede koni.
Šat jeho tmavý s větrem zápolí, v dlaň jednu řemení, kříž v druhou tiskne ruku. Toť Matouš Kramer, řádu z Loyoly ve válce kazatel a kaplan toho pluku.
Klid kláštera a život askety za službu raněných před puškami a děly kdys u Jičína změnil před lety a hrůzy válečné za poklid svojí cely. –
Když jeli tryskem kolem kupy těl a k předu ostruhou své hnali koně štvané, své jméno Kramer volal uslyšel a zvuky bolestné: „Ó zastav! zastav, pane!“
Hlas prosebný mu k sluchu doniká: „Pro rány Ježíše, jejž držíš ve své dlani, stůj, otče můj, slyš zpověď hříšníka, jejž břímě zločinů tu tíží v umírání!“
Tak jímal bol a raněného vzlyk, že Kramer v soucitu již svého koně staví; hle, na zemi tu sténá plukovník, proud krve zarudlý se s jeho řine hlavy.
O život vlastní kněz se neleká, v zem’ krví zkypřenou již kleká jeho noha, on ví, jak drahou duše člověka, – vždyť pro ni na kříži krev tekla jeho Boha!
A plukovníka duše kající vin těžké břemeno před kněze duši skládá, k svým ústům tiskne jeho pravici a slza vděčnosti se v matné oko vkrádá.
I knězi kane krůpěj na líce při slovech posvátných, jež drtí pouta kletá, – – v tom zazněly kol zvuky polnice – a mžikem opodál tu Švédů jela četa.
Vzdech poslední zní na rtu vojína, dech smrti zavanul nad tváří jeho bledou, zrak zkalený se k nebi upíná – – a Kramra Švédové zpět do ležení vedou.
Boj dokonán. – Na breitenfeldské pláni plá slunce ranní svit ve chmurný listopad. Sbor zajatých tam stojí beze zbraní a hovor ztlumený zní smutně z jejich řad.
Kol čety Švédů, zbraně krví rudé a řadou na koních se lesknou kyrysy, – soud zajatých tam nyní konán bude, na jehož výroku jich život závisí.
V zář sluneční se mihly epauletty, – sem kníže Lauenburg teď jede po poli, kde Matouš Kramer stojí v předu čety, a k řadám zajatců hlas jeho hlaholí:
„Buď ortel znám a vůle mého pána, jenž voje pokořil a pýchu císařských: Všem zajatcům má býti milost dána, – trest jeho zakusí jen smělý tento mnich.
Byv postižen nad satanovým dílem, teď smrtí odpyká za svoje zločiny. Říš satanova budiž jeho cílem a ze všech císařských – on umři jediný!“ –
Stál mlčky kněz a v zraku jeho tkvělo mu kouzlo posvátné, když k nebi oči zved’, když kníže sám již mířil v jeho čelo, a tichou modlitbou se zachvěl jeho ret.
Své tělo žehná kříži ještě třemi, jen malý okamžik – a rána zahřměla, – – kněz Matouš Kramer mrtev klesl k zemi – a píseň vojínů kol zněla veselá...
Cookies on Poetry Cove