V chýš Makaria, v místa lidu skrytá zavítal kdysi mladý eremita. Kde život v poušti vedl osamělý, jej Makarius vítá do své cely.
„Slyš, otče můj,“ – tak starci jinoch praví, – „klid svojí duši hledám bez únavy. Jdu za štěstím jak dítě za motýlem, však pouze pel vždy setru v křídle bílém.
A pod rukou, jak chvělo by se strachy, zas letí dál mé štěstí, motýl plachý. Ač vykonám, co svědomí mi vnuká, mír z duše mé vždy plaší lidská ruka.
Ať vážím slova, střežím svoje činy, vždy nedostatky vidí na mně jiný. V tvou, otče, moudrosť naději svou kladu, – já přišel k tobě prosit za tvou radu.“
Dí Makarius vážně k jinochovi: „Ten pustý kraj sám dnes ti radu poví. Kde v blízku poušť se mrtvých kostmi bělá, tam, bratře, spěš, – haň ona mrtvá těla!“
V poušť jinoch kráčí s udivenou lící, kde pochováni byli poustevníci. Když mezi rovy svého došel cíle, zří kosti v písku, vidí lebky bílé.
I spílá jim a tupí je a haní a již i kámen chví se v jeho dlani. Jim přeje zmar, by tlely bez památky, – pak v opatovu chýš se vrací zpátky.
Vstříc jemu z dáli Makarius volá: „Nuž jaké hlasy zaslechl jsi z dola?“ – „Z jich mrtvých úst já neslyšel ni slova.“ – „Tož vrať se, bratře, vrať se k mrtvým znova!
Když k potupám a k haně byli hluši, snad chvály zvuk je z klidu jejich vzruší.“ Jde jinoch zpět zas ke svatému poli a chválí mrtvé, zve je apoštoly.
Nechť ve mramor se jméno jejich vpíše, – jsou hodni slávy, hodni nebes říše! Leč marně volá, marně mrtvé chválí, dál mlčí poušť, jen vytí slyšet v dáli.
V tom za ním opat eremity ptá se: „Co řekli nyní mrtví po tvém hlase?“ Dí poustevník: „Já marně volal na ně! Klid zachovali ke chvále i k haně.“
A stařec vážně k jinochu se kloní: „Slyš moji radu: Jdi, – buď jako oni!“
Cookies on Poetry Cove