Lotharovo přijímání.

Lothara krále postrach jímá, že zbaven trůnu, v klatbu dán! Tu hrozbu nese posel z Říma, již vyřkl papež Hadrian.

By dbal své cti a svého rodu, ač list mu napsal varovný, – on souložnici Valderodu přec pojal místo královny.

Víc neodolá vášni svojí, byť hrozil jemu papež sám! Však o svůj trůn se Lothar bojí. Co počne? – Zvolí lež a klam!

Z řad šlechty volá věrné druhy, jimž souložnictví bylo vhod, by v cestu na italské luhy je přibral sobě za průvod.

A v rytířstva i panstva sboru již míjí Franků dědiny, – nechť papežskému svědčí dvoru, že souzen má být – bez viny!

Dav na kolenou hlavy sklání před nejsvětější svátostí; dnes Lotharovo přijímání jej z klatby trestu vyprostí.

Již v moři světel oltář září, král s druhy klečí v popředí, – tu obrátiv se k jeho tváři tak svatý Otec vážně dí:

„Ó mníš-li v pravdě o svém činu, že smyšlený to ze msty děj, co zvěst ti klade za tvou vinu, – tož přistup sem a přijímej!

Však hoví-li tvá duše hříchu, zlé vášni tělo bujaré, než ruku vztáhnu do kalichu, – ó vzdal se, – vzdal se, Lothare!“

Král zachvěl se... V té vážné chvíli zří vinu svoji neblahou, zří, kterak mnozí odstoupili před Hadriana výstrahou.

Zří nad kalichem Tělo svaté, kříž tiskne v zmatku na čelo a „Non sum dignus!“ po třikráte se v nitru jeho zachvělo...

Ač svatá bázeň v duši vzrůstá, – zrak Lothar pozved’ nesmělý a Tělo Páně v zrádná ústa se svými přijal přátely.

A k zemi hlavu skloniv plaše zpět kráčí v chrámu zášeří, – – vždyť vzpomněl sobě na Jidáše a na poslední večeři!...

Král jede z Říma v rodné kraje – jeť dosažen již cesty cíl! – a ve tváři mu úsměv hraje, že nad papežem zvítězil.

Jej odměna teď hojná čeká, – tu cestu svízelův a běd teď nahradí mu náruč měkká a Valderodin kyprý ret!

By skryl svou vášeň zraku světa, dál věru on se postará! – Však ruka Boží metlu splétá nad hlavou krále Lothara.

Když vyjet hodlá ze bran Lukky za směrem svého domova, tu četným druhům otěž z ruky v ráz béře – rána morová.

A horečka jim jazyk pálí, jenž přijal oběť přesvatou, – smrť bez pokání svědčí králi, co svatokrádců odplatou.

Pln bázně král i jeho druzi dál v trysku jede krajinou a bled a zdrcen v dojmu hrůzy žal v nitru cítí nad vinou.

Leč v Piacenze klesá k zemi, řeč ztrácí – mrtev do pola – a bez pokání Lothar němý byl k ránu – chladná mrtvola...