Šel s hlavou vztyčenou spjat těsně v okovy, svým zrakem divokým kol vzdorně těkal v davu, jenž pěsti pozvedal a klnul lotrovi, když v středu žoldnéřů v před bral se na popravu.
Že zloděj, lupič, vrah, lze čísti v jeho líci, – teď za své zločiny již kráčí k šibenici. To bylo v podzimí, v den smutný, mlhavý, na blízké návrší když k svému došli cíli,
kde kletby vzpomínku po sobě zůstaví ten, který v osidlo již hrdlo svoje chýlí, kde umře v zločinech, jež hyzdí žití celé, – bez lásky, soucitu i bez vlastního žele...
Již provaz upevněn; – – tu v bílém hábitu zjev náhle podivný ku popravišti kráčí, muž vážný, velebný, a známka soucitu i prosby dojemné se v tváři jeho zračí.
To svatý Bernard byl. Na rámě lotra sahá a k soudci takto dí: „Ó dej mi toho vraha!“ Leč světci v odpověď tak soudce namítá: „Byl kraje postrachem ten vrah a lupič smělý.
Krev jeho obětí tak často prolitá má býti pomstěna, jak spravedlnost velí!“ Svým hlasem prosebným před užaslými davy chopiv se provazu dál světec takto praví:
„Ó vím, že o pomstu krev volá nevinná! Však smrť – to krátký trest! Jeť trestů hoden více! Já delší uchystám na toho zlosyna, než krátký okamžik na dřevě šibenice.
Žil dlouho v zločinu, – nechť dlouho bolest cítí! Na kříž ho přibiju – a nechám ho tam žíti!“ – „Suď lotra tedy sám! Nechť pouta uvolní!“ – Tak soudce rozhodl. Z pout ruce vyprostili,
a Bernard do rukou vzal roucho řeholní, na rámě zlosyna svůj klade oděv bílý a ruku vrahovu do svojí ruky bera již středem zástupů jej vede – do kláštera.
Tam živě před oči mu staví jeho pád, tam poutem modlitby mu jeho ruce spíná, tam tělo třicet let jej učí křižovat – a muže Božího tak činí ze zlosyna.
Co z prvu nerad jen, pak nesl bez obtíží a shladil viny své na Bernardově kříži.
Cookies on Poetry Cove