Svatý Ansgar ve svém mládí
podivný měl věru sen:
Zbloudil cestou. Letem pádí
v pustém kraji kolem lesa,
když tu náhle k zemi klesá
v bahno celý ponořen.
Marně volá ve svém hoři,
marný jeho pláč i hněv, –
hloub a hloub se noha boří,
v bahno již se ruce šinou, – –
ale jaký za planinou
podivný to vidí zjev?
Krajina to v luzné kráse
květinami posetá,
řadou jimi ubírá se
paní sbor a sličné děvy
s tváří, v níž se blaho jeví,
něha ráje prokvétá.
Blahý cit se v duši množí,
žasem prchá jeho žal, –
vidí v předu Matku Boží
a tam za ní – pohled sladký! –
vidí tvář své mrtvé matky,
kterou tak byl miloval!
Ale jaké hoře chová
teskný výraz na líci?
Bez hnutí a beze slova
smutně hledí k svému synu,
který marně nad bažinu
vztahuje svou pravici.
Ach, jak rád by z toho kalu
spěchal k svojí matce v před!
Ale marně v hořkém žalu
s tváře jemu slzy kanou,
marně matku milovanou
jmény volá dětských let!
Padá, klesá, tone, hyne,
v bahno již se ponoří...
V tom Maria rukou kyne
a ret její korálový
k Ansgarovi těmi slovy
sladkým zvukem hovoří:
„V bahno hříchu, milé dítě,
svět a mladost bujará
k žalu matky zavedly tě.
Prchej světa nepokoji,
najdeš zase matku svoji,
matka svého Ansgara!“
Ze sna již se Ansgar budí, –
prchl sen, však zůstal bol.
S pevnou vůlí ve své hrudi
odřeknuv se světa vnady
věrozvěstů plní řady –
seveřanů apoštol.