V těch tichých, vlahých večerech,
kdy u okénka v blahém snění
Tvých svěžích retů klidný dech
jsem na svých cítil v políbení,
zda snili jsme, co v naše duše
nám blaha vdechly naše rety?
Co časem prchlo, v nové tuše
teď vzpomínkou mi zpět zas letí...
V těch tichých, vlahých večerech,
v nichž klid a mír Ti vstříc jen dýchá,
nám nitrem plula v dumných snech
ta vůně opojná a tichá,
již v duši cítíval jsem pláti,
když tvář Tvou hladil jsem a vlásky...
Ó, kdy že z duše se mi ztratí,
co bylo hvězd, co bylo lásky!
Víc nevrátí se s vůní svou,
nač tedy marně toužit zpátky?
líp ztišit se a vzpomínkou
žít po druhé zas čas ten sladký.
Jen v duší zřít Tvé mohu líce,
jichž hladíval jsem měkké rysy,
kdy u okénka šťastni sníce
jsme všecko mlčky vyznali si.
Však víc mi v duši zůstalo
než maní vzpomínka jen pouhá,
v ní nové světlo zaplálo:
mé tiché lásky svatá touha!
Jak ten, jenž na prahu stál ráje
a v život všední zpět se vrátil,
tak cítím teprv, Tebe maje,
co v Tobě, duše má, bych ztratil!