Co platno, že řeka mi u nohou sténá, že v zátoce tříští se bělostná pěna, když, žízniva, nemohu rtoma ku proudu lehnout, když žulovou šíji nemohu k hladině sehnout –!
Hlava má smutná vysoko v úpalu prahne, k oblakům, k nebi však nedosáhne. Nebe je daleko –! A blízká země ta mne už od věků nenávidí
i její celičké plémě –! Mám z ní jen několik mechů, hmyzů a zmijí... A z lidí? Člověk, ten bojí se hadů – a raděj’ i témě mé daleko vidoucí míjí –.
Kraj, život vůkol – tak dobře už znám! Vždyť věky tu nehybná stojím –! Orání, setí, žní – dost už mám a každého nového roku se bojím.
Nic se tu nemění: praděd – jak vnuk; ručnice vraždí, kde vraždíval luk. Stejné vše! Láska – snad dřív srdce studí, štěstí – snad dříve dnes šťastného nudí –.
Však vášně věčně stejné rvou se v lidské hrudi –. I příroda se vždycky stejně budí a stejně vždy mi kráčí před očima: jaro a léto a podzim a zima – –.
Dobře mi ještě, že občas mne šlehají vichry a deště, že líbá mne slunce –; a mlhy a páry že halí můj nahý bok v omamně vonící cáry –!
Však také ty polibky slunce už příliš jsou cudné a známé a jejich sladkost má pravšední, zdvořilou příchut; na chvilku blaží a klame – však živelný cit můj se nehne, němým svým zoufalstvím přikut –.
Vánek – je panic. Přichází tiše, písničku duje, laská a tvář planě pomiluje. A vichr, jenž občas se přitulí ke mně, také mi nenese s sebou klíčící sémě.
A bouře tak málokdy ke mně se zlákat dá! Snad je jí náruč má chladná a tvrdá, snad je jí prosebně vztýčená líce má klášterní pokorou,
askesí trpkou svou přespříliš přísná a hrdá? Ale já přece jen věřím na příští zázračné bouře, jež v živlů všech vzpouře
mi přinese toužený nános úrodné prsti a přinese semeno plodu –! Pak budu mít budoucnost v hrsti, budoucnost vlastního rodu:
Nizoučká jabloň mi vyroste v klíně, v mladičké hlíně. Zrůžoví květem a zarudne plodem, kouzelným svodem
přiláká vlastní mé žití. Slétnou se motýli z kalíšků píti, v koruně zahnízdí zpěvaví ptáci, větvím mým svěří svou úzkostnou práci.
Muž s ženou přijdou a ulehnou v stínu, opilí létem jak po mladém vínu – a až se zdiveni vzbudí z chaosu štěstí a lásky, jenž v hrudi
a v srdci a celičkém těle jim zvučel, – v prohřátou náruč jim sama svá jablka shodím, plod života svého jim do klína hodím, – lásky a vášně a touhy a plození povím jim účel – –.
Vím, – přijde ten den! Ten bouřlivý, jenž lůno moje zcitliví –! Vidím se stahovat mračna, cítím, jak chvěje se náruč má žíznivá, lačná
předtuchou chvíle –! A vidím, hle, vidím!, že – tu a tam – v bolestných vráskách, jež vydrolil ukrutný násilník věků mi po malých částkách, jsou teplé a milé
uzonké, černavé stíny –: nánosy tvůrčí a smyslné hlíny –! A vidím, bože, – dole na útesu že rozkvet keřík růžového vřesu – –!
Cookies on Poetry Cove