Čírá radosti, která se barevným trylkem
rodíš ze zoufalství krásy,
písni ptáka v bludišti větví!
Žíznivi, ve stepním požáru metropole
jen z lásky pleníme sny, o kterých sotva co svět ví.
Dotknout se roubení sluncí a k zemi se přimknem’
u tůně....
Slyšelas’, Marto, sbor lesa tisícihlasý,
který se vichřicí láme
a bouřemi dusí a škrtí?
Žijeme – poněvadž umíráme.
Písnička lásky či poslední vibrace smrti.
Milujem, bojujem, nahoře / dole, jsme v kole,
svět stůně....
Pestrá květino na louce u potoka,
které pro samé zhýralství barev už nezbylo v kalichu vůně,
tklivá kráso zroseného oka,
co zbude světu
a jeho láskám, po staletí tlícím,
po ptáku, který, opojen šílenstvím letu,
nemoh’ už zazpívat rudým borovicím?
Čelista, vnitřním rytmem věty opojený,
nestihnul dechem konec kantilény....
Vzpomeneš písně snědé Magdalény?
Červeným vínem jí žhnuly a voněly vlasy – –
– i mrtva tě jímá –
na dárce krve, na dárce krásy
se nezapomíná – – –.