KDYŽ bůh tvořil svět, tekutý, proměnlivý, stvořil také divy a mnoho věcí, jež se nezměnily, bezbožně krásná bludiště ráje,
divokou, věčnou přírodu strašlivé síly, pro kterou člověk neuzrál a nikdy neuzraje. V plné slunce z modrých moří, zelených bažin a nesmírných jezer
ohromné nahé hory se boří, nahé a živé, jak žena a muž, svahy jsou červené, propasti rudé, špičaté kužele pokrývá sníh,
v bezedných roklích sopečných mezer v černou prsť mění se kamenná drť, příroda mísí tu všech věcí mízu: vášeň, pud, lásku, boj, skřek, píseň, smích,
v pravěkém lůně vše hotovo už a z tůní, plných zárodků, zimnic a hmyzu, stoupá a tančí a řinčí a hude život a smrt.
Nápoje toho nedopil nikdo nalitou číš’, každý, kdo blížil se živému ráji, měl osud týž, sotvaže cítil a slyšel a viděl,
jak věci se rodí a rostou a zrají, dříve než našel svůj příděl, než objal přírodu prostovlasou, umřel tou podivnou, divokou krásou,
odvážní nikdy se nevrátili. Ani dva, kteří tu byli, ona a já, o nichž ničeho nepovím, jen, že až ke dnu se dopili číše,
slyšeli věčnost, jak dýše, a sami se stali bujícím stromovím, ptákem pod sluncem, krystalem v srdci skal, prstí, živočichem, zápasem, hledáním, hladem i pící, –
ani ti dva se nikdy už nevrátí, dny síly to byli piráti a oheň poznání tu příliš plápolal, řev přírody to byl hlas milenčin
a ticho zrání slibem úrody, již sklidí kdys člověk, třebas nezaséval prve, – ani ti dva se nevrátí! Vrátí se z nich mezi lidi
šedivý, spoutaný, bezmocný stín o písni svobody, krásy, lásky a krve zmateně blábolající...
Cookies on Poetry Cove