Na pohraničním nádraží v sezoně celý svět na sebe naráží, babylon řečí tu v nervosním čekání šeptá a brečí,
kdy pojedem’ dál!? Facchino má srdce z mozolů a proč by nezpíval? Světelná noc na nádraží každého z lidí si stejně váží,
ať má co má. Bohatý, i kdyby zpívat chtěl, nikdy by srdcem tvým nezachvěl, je chladný, je mrtvý, je cizí.
Zazpívá za něj pacholek, chuďas je pěvec záhadný a všude, i v srdci, je doma, já houpe se někde u zhaslých hvězd a hranice mizí.
Boháči na mramor nádražní pokladny staví si mosaiku z bankovek a jsou vlastně chudí! Že se nudí,
bojí se: jen jestli bankovky falešné nejsou! – a praví: Jsou krásné!! Jsme krásní!! A lidé kolem nás zbledli! Nemocní s modrýma, jasnýma očima,
chudáci, kteří se nikdy nenajedli, nemají si s čím hrát, přešlapují a netrpělivě se vrtí, to snad se dočkat nemohou, až první svůj hřích, dlaň vzpřáhnutou po živém zdraví, zaplatí v lázních smrtí.
Víš-li, že četníci v čabrace černé – jsou pomfunébři předčasně přišlí? Tenata, tenata, ten a ta, ten a ta, toho a tu! Hluk, bábel, zmatení, útok a rychlík je tu! – Sláva!!
Hurrá, ženy a děti a starci a muži! Ach, – hrozny lidských těl, kéž v úzkých dvířkách se nerozmačkáte, hejá! kéž neteče červená šťáva! Někdo kvílí a rychlík už jede, kometa z jisker plane,
vozy skřípají jako rakev – a kdo z vás, ženy, myslí na bílou růži?, já ne. Ty všechny věci dohromady skládají báseň, ne já! Rychlík jede. A kudy? Parná noc mluví, já si nic nevymýšlím!
Tři jména zpívají na pozdrav poprvé přišlým nápěvy žalostně splývavé: Ponteba, Udine, Piave...! Bojiště. – Je tomu tak dávno? Opravdu, braši?
Kdo po vás na řadu přijde? Uvnitř vlaku řvou veselí Vlaši – a v zemi pod nimi hnijí lidé také už veselí, ani Vlaši, Němci, Maďaři, ani Poláci, Chorváti, ani Češi,
jen a jen lidé zrození z bolesti, bolestí zemřelí, básník i sketa.... A tlustý handlíř ve II. třídě, znalý celého světa,
nejdřív nám pověděl, kdy je Italka nejdivočejší, (holou pravdu nikdy neoškubeš!) a potom vybalil tahací harmoniku, vyvrh’ z ní svazky doutníků, které v ní propašoval,
– trochu vzlyků – a hrál a hrál nejprve Bachův (!!) klavírní koncert „Dle taliánského gusta“, a pak přišel nejlepší milánský kuplet, písnička pustá:
Božínku, miláčku, kde se to drbeš? Piave, Udine, Ponteba... Tři jména, jste stvůry s tisíci shnilými pažemi neživých lidí. Vztáhněte je! Hle, jak se tu brzy na vás zapomnělo!
Hihi, velmi brzy zapomnělo! Pojďte ven, kdo pak z vás ještě se stydí? Italský handlíř vám tu vyhrává písničku, jíž jste se nedočkali! A zná také tu vaši fňukavou, vídeňskou, – oóko zaslzelo,
kterou tu v zoufalství brečely vaše teď rozpadlé huby... (nu, vzpomínat není potřeba!), ale vylezte, vstaňte, kdož jste žili, kdož jste milovali, nad vámi leží vřeštící, zmuchlaná, tahací harmonika světa,
knoflíky z perletě vábivě na vás se zubí, zazpívejte, hrejte, zatančete!! – prošla dlouhá léta a nový svět, zrozený z války, je týž a chce stejnou píci, nadšením bez mezí pro vaše rány vzplane!,
jen z plna hrdla pějte, lidstva mučedníci, es, – Gott erhalt’!, – Eviva fascio! – es, – Hej Slované!!!
Cookies on Poetry Cove