VICHŘICE.

Ze všech nálad a hnutí přírody, ty, věru nejvíce schvátit mne dovedeš, divoká letní vichřice. Příroda, uspaná polednem, procitne tebou, celá se roztančí, rozvlaje, v bláznivý let se dá,

„vítězná závrati mládí, ach, vezmi mne s sebou!“, v náruč ti vyskočí, k srdci ti usedá, o dálce skanduje, zpívá a letí. A její píseň udýchaná

voní nadšením tuláka. Milo je ti, že je tak upřímná, nepěstěná, planá, že nechce být krásná, že sebou vesele hází, že huláká.

A cítíš, má divoká vichřice, jak všechno se tebou opíjí, vzdouvá a nítí, jak všechno z tebe alespoň něco chce míti, jak v tobě všechno vypadá šťastně a velice,

paseka, ku předu nakloněná, louka všech letních parfumů barevná pěna, zmatený senát košatých stromů, jenž jako sbor kluků si na prsty hvízdá a sviští,

na ruby obrací šat a dovádí stříbrem listí, větve chce odhodit? Jak javor na mezi ku předu nahnutý, veselý, k cestě se chystá?: „sbohem, poletím s tebou, stesk rodného místa

cestu mi sotva zamezí, kdybych měl ještě dost času, vzkázal bych domů a vzal bych si na cestu sukovou hůl.

Ale už nelze, sbohem, housličky přivážu k pasu, půl srdce nechám tady a s sebou vezmu si půl! Nevím si jiné rady!

Sbohem!, už letím a v letu uviji kytici z nejkřiklavějších barev a nejprudších květů, nejpodivnější diviznu za klobouk cestou si uříznu

a kudy poletím, zamávám kyticí, na okna zatluku, zavolám, křiknu: jsem hlasatel dálek, třeba že strom! nediv se tomu! Vidím, že jsem tě probudil, že jsi se zalek’,

nezlob se proto a slyš: „člověče, vyjdi z domu, jsem hlasatel dálek, plná – je jen moje číš’,

vyjdi z domu, vichřice mládí, kol tebe pádí, zadrž ji, poleť, chyť se jí za ruku!“