ZACHTĚLO se mi procházet světem tak, jak jest, horkou přírodou, ze které trochou vláhy a tepla a světla
vzešel roztoč i člověk a jeho láska, srdce a pěst. Zachtělo se mi vůně, jež tvrdým nerozkvetla, krásy a síly, jíž měkkým nedopřáno, chtěl jsem se létem zpít’,
sval tužit vzpíráním negací, svou žízeň a touhu utišit na trávě dne tisícerým ano, životem předků žít, který mne v krvi ponouká dosud
vrátit se, kam nás nevrací osud: myslícím, vroucím zvířetem být, hořícím létem
obět svou vysoko nad hlavou nésti, zpívati, hřešit a rouhavě silné ruce a čisté srdce v studánku prostoty ponořit.
Abych se posílil, z hluboka vydech’ a abych nemusel mysleti o smutných lidech v zemi, kde dosud jsou výmluvní kramáři s hlinkou, abych byl na krátko svěží a jiný,
napsal jsem do ciziny: Dívenko zlatá, chceš-li, napiš mi taky, můžeš-li vůbec, a které vyvolíš vlaky. Nechť skončí začaté století,
nešťastně začaté, poletí den, noc poletí, rty přissáté, oči hvězdy, pěsti zaťaté, sto svazků vzpomínek bude jen zmínkou
o snu, který jsme celý zapomněli. Svět není pustý. Toulali jsme se přírodou, jak první lidé,
a byly nás statisíce. K ní, ke mně, k statisícům mluvila země sytými, ale žíznivými ústy:
Slyšíte mě? K živému, věčnému srdci se přitulte více, mladí a chtiví, čas přijde
a divy nebudou divy, budete jedno jak bůh! Z červených ohňů západu vyroste modlitba noci a hvězdnatý vzduch
a s hlasitým výkřikem o tom, co je vám dáno, vzbudí se srdečné ráno. Tenkráte také vy, mladí a chtiví, z bolesti vysvobození, posledním divem ztratíte divy.
Nebude třeba zázraků, ani doupat a skrejší, nebude hanby, nebude moci, nebude starosti klamné, bude jen láska a já, nezapomeňte na mne!
Láska a já, u které všecko se napájá, milenka nejlačnější..., nezapomeňte na mne!
Ve mně je síla, ze mne jste vyšli, ze mne budete bohem, ale beze mne bohů není. Z bolestí vysvobozeni,
moudřejší v mnohém, vězte, že já třímám všeho otěže: z mého ticha, z mé zloby a hněvu,
z mého mládí a nekonečnosti, z mojí krásy a lásky a z mého zpěvu povstali bozi. Jak vy, jsou stvořeni z hlíny,
beze mne byli by přeubozí. Beze mne není ničeho dosti a ať jste jakkoliv mladí a silní a chtiví a prudcí, beze mne budete stíny.
Neprosila to příroda o lásku, ani nehrozila, ale řekla to prostě a vzala nás do neviditelných dlaní a z hluboka pila z našich srdcí...
Cookies on Poetry Cove