Ranním vlakem, ty můj půvabný venkove, povezu si tě do města a ve svém pokoji dalekozrakém budu se s tebou mazlit a budu tě chovat na klíně.
O tvůj obrázek v zornicích pečovat budu šťasten a tich, vlasy, jež dýchají doposud senem, raději nepročeši, smysly mé budou plny tvé vůně,
budou se másti a budou blábolit jako po jižním víně, budeš se mnou spát, budu tě mít, jsi moje sluneční nevěsta!
Černé a plyšové lesní tůně nikoho jako mne nepotěší, vzpomenu-li si. Z barevných mumrajů lučních květů
sotva si někdo takovou vzpomínku smísí, jako já: bude to výzva k lásce, k rozkoši, k boji proti celému světu, otevřená náruč, dětinské: „aťsisi,“ nadšené allelujah!
Ve svém pokoji budu tě míti, přírodo, celou, podzimní adieu bílé cesty v listnatém háji buků a bříz s dívčími sliby a zpěvnými gesty,
Říhovo jeteliště s mateří dušičkou na mezi, křižovatku v lese, s nešťastnou madonou, půvabně neumělou, paseku s oranžovými pařezy, smyslnou měkkost zroseného mechu („dřímal bys?“)
i povel vzdoru, modrou ocel skály a větrný pocel výšek, které mne k sobě zvaly, bůhví, co slibujíce. Také pastviště, zavlhlé příchutí nasycení,
jistě se vzpomínkou přiláká, i se zpěvem pasáka a s dobráckým bučením krav – a ještě více,
starý, hučící splav a jeho tříšť a bílé rozpěnění, ještě více vezme mi klidu. Každou chvíli budu tvou vroucností ovát,
přírodo, na klíně budu tě chovat! Z rána k tobě jen přivoním, ale potom, na večer, tebou zapiji vyprahlý, pustý den a jeho bídu
a v noci zabořím se do tebe celými ústy, ale nikdy, budu-li jen trochu moci, nikomu nebudu o tobě vyprávět!
Co komu je po tom, že ty, přírodo, kterou jsem měl a kterou mám, jsi pro mne dívka, věčně mladá, stvořená k lásky hrám, že ti je asi jen šestnáct let,
že jsi svůdná, krásná a prudká a přece něžná, jako když někdo ze samých „chtěl bych“ tě utká, do snění pohroužená, i kolem zdrojů života dovádějící skotačivě,
nejpůvabnější žena, ve svých slibech a možnostech k šílenství pestrá, ale, že proto jen nesmím tě celou svou vášní milovat náruživě, protože jsem – jsi – jsme – bratr a sestra...
Cookies on Poetry Cove