PROUD

KDO proti plameni západu vykrojil svévolnou křivku hor a skal, řekni mi, Alibegu, kdo proti rudému plameni krve,

žhoucímu v srdci a v bludišti žil, zkřivil svět, život ztroskotal a nivy, jež úrodou kynuly prve, veselé louky a veselá pole

naplnil vrcholky, propastmi, útesy, jeden tam nahoře, druhý zde dole!, my pány, vy otroky buďte si!, řekni mi, Alibegu?

To příroda sama, můj pane a příteli, miluje sílu a víru v hlas srdce a plaností vzpupných dí k vodopádům: teď zkuste svůj boj, s nesmírných výšin

se vrhněte v hloubi, vše rvouce, vše drtíce prudce, co tvrdě vám zastaví cestu – a zvíte-li o širém údolí, vzdáleném hradům, oblecte milostné roucho pohody říčních tišin

a staňte se úrodou slunného kraje, mízou míz, silou hučících mlýnů; bez tebe, vláho, nic neuzraje, hovoří člověk, a bez chleba zhynu!

Příroda je dárce spravedlivý, studna věčné síly, hra, boj, láska, divy, píseň a život, velký počet s živly. Živel i život je jediný proud,

jenž, chce-li trvat a ku předu plout, nesmí se bát ostrých kamenů. Ty, proude mocný, na který myslím, a dosud neobživlý, vyrostlý z touhy, z mlčící bídy, z miliard pramenů,

trysklých ze srdcí nejnevinnějších, pramenů, zbarvených krví jak červená růže, zurčících láskou i v zatuchlých skrejších hladomoru –, viď, tebe nikdo nepřemůže!

Viď, že i ty jsi zvučný vodopád, dravě se deroucí ze spárů skal, že tebe žádná hora nezastaví, ba, ani ona, z níž jsi vyvěral,

že zničíš třebas vše, cos’ míval rád, zřekneš se blaha, klidu, ženy, lásky, slávy, zřekneš se sebe. Přijde jiné nebe,

to bude na zemi, život nás obejme tisíci pažemi dnes nebo zítra, dnes nebo zítra hne se proud a – srdce, jež pro srdce bolí, možno jen poslechnout!