V podzimních barvách a ve zlatu
zářící, pestrá stráni s ratolestmi bříz a akátů
sluncem rozžatými,
tichá radosti s rudými slzami šípků a měnivým šatem habrů a buků,
stráni s lesklou bronzovou travou
a s vyprahlou a unavenou, do měkkých, hedvábných šátků
modravé mlhy se halící hlavou, –
vonnými ústy svými
na oči zlíbej mne, podej mi horkou svou ruku!
Vážný a přece horoucí paloučku, tichounkou píseň pějící pod stromy,
zpěvavý paloučku uprostřed plápolu
němých a pomalu žloutnoucích topolů,
buď svědkem mých smutečních svátků,
buď asylem srdce, jež žalostí vadne,
buď mojí svatyní!
Buď mojí nejtišší svatyní,
poněvadž v tobě mne nikdo pro moji vášeň zlobně nenapadne,
poněvadž v tobě ani mé vzbouřené svědomí
za žhavou, prudkou, vše ničící lásku mne neviní...!